V karate se často říká, že postoj je základním předpokladem pro správnou techniku. Je to způsob, jakým tělo udrží rovnováhu, je stabilní, přenese správně sílu karate techniky, odpovídá bojové aplikaci a bude dlouhodobě udržitelný pro trénink karate i ve starším věku, bez bolesti z přetížení. Z biomechanického hlediska je rovnováha stav, kdy jsou síly v těle vyvážené – svaly, které pracují proti sobě, se navzájem neblokují. V praxi to znamená, že tělo není zbytečně v napětí a dokáže rychle reagovat. Když nebude toto dodrženo, tělo začne držení kompenzovat třeba předklonem, zvednutými rameny, nestabilním kontaktem s podlahou.

Během stárnutí však dochází ke změnám ve vašem těle. Klesá pružnost meziobratlových plotének, snižuje se přirozené prohnutí v bedrech, přibývá ztuhlost v hrudní páteři a často se mění i poloha pánve. Mnoho lidí začne nést váhu více dopředu a tělo se snaží tento posun vyrovnat. Typická kompenzace je ohnutí kolen a určité „podsazení“ nebo změna nastavení pánve.

Důležité je, že i starší člověk obvykle pořád dokáže stát a chodit – jen je to pro něj energeticky náročnější. A v karate to pak znamená, že „učebnicové“ postoje jsou těžší, hluboké postoje mohou bolet a přechody mezi technikami jsou náročnější na kontrolu. Tohle je mimochodem důvod, proč někdy vidíte staršího karatistu, který už nejde tak hluboko do postoje, ale jeho pohyb je pořád čistý a účelný. Často zvolí výšku, ve které dokáže udržet osu a kontrolu. A to je ve výsledku blíž funkčnímu karate než hluboký postoj, který rozbije tělo.

Těžiště těla, japonsky seika tandem se nachází kousek pod pupkem a mírně uvnitř břicha. V praxi je to bod, který rozhoduje o tom, jestli postoj drží, nebo se rozpadá. Když je těžiště nad oporou chodidel, můžete snadno měnit směr, zastavit a zase vyrazit. Když se posune příliš dopředu nebo dozadu, tělo začne automaticky hledat oporu jinde, vniká nerovnováha, začnou se nepřiměřeně zatěžovat svaly a začínáte vnímat bolest v určité oblasti těla.

V Shitō-ryū karate, kde je široký repertoár postojů, je zdůrazněna změna výšky při přechodu do jednotlivých technik, jsou obsaženy lineární techniky, ale také kruhové pohyby. Má vyvážené portfolio nízkých i vysokých postojů, které zejména pro starší cvičence umožní dlouhodobý trénink i v starším věku. Mezi nejčastěji využívané postoje patří zenkutsudachi, shikodachi, neikoashidachi, heikodachi či uchihachijidachi. Každý postoj pracuje s těžištěm trochu jinak, ale princip je stále stejný: pokud těžiště „unikne“ mimo stabilní zónu, začnete platit vyšší cenu – energií, napětím a často i zhoršenou účinností.

Prakticky to poznáte tak, že technika sice vypadá tvrdě, ale není efektivní. Síla se nepřenese přes tělo do cíle. Často to lidé kompenzují větší hrubou silou v ramenou nebo v rukou – ale to je slepá ulička. V karate je účinek techniky z velké části postavený na tom, že je tělo „usazené“ a síla prochází těžištěm.

Shiko-dachi bývá velmi stabilní, protože těžiště je nízko, ale je náročný na kyčle a kolena. Zenkutsu-dachi přesouvá váhu více dopředu, což je skvělé pro tlak do techniky, ale vyžaduje dobrou osu pánve a funkční kyčle. Neko ashi-dachi zase soustředí váhu hlavně na zadní nohu, což je výborné pro kontrolu, ale je to výzva pro rovnováhu a rozsahy kotníku a kyčle.

Když k tomu přidáte ztuhlost kyčlí, slabší stabilitu trupu nebo degenerativní změny páteře, tělo začne hledat „záchranné“ řešení. Například v postoji zenkutsudachi se může začít ohýbat zadní koleno, trup se nakloní dopředu, a technika najednou ztratí „spojení se zemí“. V shikodachi se naopak může tělo předklánět a přetěžovat kolena. Ne proto, že by člověk neznal techniku, ale protože tělo zvolilo kompenzaci, aby nespadlo a aby udrželo těžiště.

Professor Jean Dubousset (1936–2025) byl významný francouzský dětský ortoped a páteřní chirurg, který zásadně transformoval léčbu skoliózy. Profesor Dubousset  definoval tzv. Kužel efektivity. Tělo má určitý prostor, ve kterém dokáže stát vzpřímeně a stabilně s minimem námahy. Když se v tomto prostoru pohybujete, postoj je úsporný a dlouhodobě udržitelný. Když z něj vyjdete, musíte zapojit více svalů jen proto, abys nespadli. Tím roste únava, zhoršuje se kontrola a častěji vzniká přetížení.

Tady vzniká častý omyl v dojo: „níž je vždycky lépe“. Ve skutečnosti je lepší postoj tak hluboký, aby ho tělo udrželo bez zbytečného napětí a bez ztráty osy. Hluboký postoj, který tělo „láme“ v bedrech, posílá kolena dovnitř nebo nutí předklánět trup, už není kvalitní postoj – je to kompromis, který může fungovat krátkodobě, ale dlouhodobě si vybere svoji daň.

“Když stojíte v dobré pozici, tělo potřebuje málo svalové práce, aby se udrželo stabilní.”

Když jste mimo osu:

• svaly musí makat víc,
• rychleji se unavíte,
• zhorší se kontrola,

roste riziko přetížení (bedra, kyčle, kolena).

Všechno se potkává v ose těla – v souhře pánve a trupu. Pokud je osa vyvážená, nohy můžou pracovat efektivně a těžiště se drží v dobré pozici. Pokud osa vyvážená není, nohy a kolena to musí „zachraňovat“. A to je přesně ten okamžik, kdy se začne objevovat nepříjemný tlak v kolenou, v kyčlích nebo přepětí v bedrech. Z hlediska karate je důležité vnímat, že postoj není statická věc. Je to živý systém. I v kata, kde se chvíli „stojí“, tělo uvnitř pořád pracuje: dýchání, stabilizace, mikropohyby, připravenost přenést váhu.

Charakteristickým rysem lidského pohybu je chůze po dvou. Přechod od chození po čtyřech k vzpřímenému postoji představoval významný evoluční krok. Ve vzpřímeném postoji se kostra – od chodidel přes dolní končetiny, pánev, páteř až po lebku – harmonicky zarovnává. Tyto části společně vytvářejí tvar kužele, jehož středem je těžiště těla.

Zdravý jedinec dokáže udržet rovnováhu v malém kuželi s minimálním svalovým úsilím, zatímco osoba s poruchou pohybového aparátu potřebuje větší kužel a maximální svalovou aktivitu. Tento princip, známý jako „kužel efektivity“, je dnes široce uznáván. Celý neuro-svalově-kosterní systém pracuje jako „řetězec rovnováhy“, jehož jádrem je pánev a páteř. Pouze při správném zarovnání páteře a pánve lze dosáhnout vyváženého postoje.

S přibývajícím věkem dochází ke snížení bederní lordózy, zploštění hrudní páteře, zaklopení pánve dozadu a k ohýbání kolen – to vše jako kompenzační mechanismus k udržení vzpřímeného postoje a horizontálního pohledu. S přibývajícím věkem se mění tři věci: pružnost trupu, volnost kyčlí a schopnost rychlé reakce rovnováhy.

To je důvod, proč starší karatista často nevydrží stejné hluboké postoje jako dřív – ne proto, že by „nechtěl“, ale protože jeho tělo už se vyvažuje jinak. Když trenér trvá na stejné hloubce bez ohledu na tělo a věk, riskuje, že student začne stát „na sílu“ a zaplatí to bolestí nebo přetížením.

Tělo je schopné udržet rovnováhu i s věkem – ale potřebuje jinou strategii. A karate může být tím nejlepším tréninkem této strategie, pokud se k tomu přistoupí chytře.

První klíčová změna je přenastavit cíl. Ve dvaceti může být cílem extrémní dynamika a hloubka. Ve čtyřiceti, padesáti a dál je cílem „bojová funkčnost“: stabilita, přesnost, načasování, práce s dechem a schopnost opakovat techniku bez zbytečného opotřebení.

To v praxi znamená, že s věkem je užitečné více pracovat s „inteligentní hloubkou“ postojů. Zenkutsu-dachi nemusí být tak dlouhý, aby tě nutil předklánět se. Shiko-dachi nemusí být tak nízký, aby ti tlačil kolena do nepřirozeného směru. Neko ashi-dachi může mít o něco rovnoměrnější rozložení váhy, pokud tím získáš stabilitu a kontrolu.

Druhá klíčová věc je udržet pohyblivost a sílu tam, kde karate nejvíc potřebuje: kyčle, kotníky a střed těla. S věkem je mnohem důležitější kvalitní rozcvičení a příprava kloubů. Bez toho bude postoj zbytečně „tvrdý“, těžiště bude utíkat a technika se začne rozpadat. Naopak pravidelná práce na zvýšení pohybového rozsahu  v kyčlích a kotnících dělá často větší rozdíl než snaha „přitlačit“ postoj níž.

Třetí klíčová věc je trénovat rovnováhu jako dovednost. Mnoho karatistů si myslí, že rovnováha je „dar“. Ve skutečnosti je to schopnost, kterou lze cíleně zlepšovat. V Shitō-ryū karate je k tomu ideální materiál: přechody v kata, změny směru, práce ve více výškách, pomalé i rychlé části. Když se tyto prvky cvičí vědomě, s důrazem na osu a těžiště, tělo se učí lépe řídit rovnováhu – a to se s věkem stává obrovskou výhodou.

Pro trenéra je důležité rozlišit dvě situace. Jedna je čistě technická: student má sílu a rozsah, ale stojí špatně z nepozornosti nebo zlozvyku. Druhá je tělesná: student stojí špatně, protože jeho tělo už nemá volnost, stabilitu nebo je unavené. V druhém případě je často správnou cestou postoj upravit – zvednout o pár centimetrů, zkrátit délku, zúžit šířku – a vrátit do něj osu a klid. Taková úprava není „slevování kvality techniky karate“. Naopak: je to cesta, jak udržet podstatu techniky i v těle, které se mění. A dlouhodobě je to právě to, co dělá z karate celoživotní disciplínu.

U staršího člověka například v postoji nekoashidachi je možno lehce zvýšit výšku postoje a případně přenést lehce váhu z původní váhy na zadní noze lehce váhu i na nohu přední.

U některých svých studentů vidím nedostatečnou flexibilitu v oblasti rotátorové manžety, a ochablé svaly lopatkových stabilizátorů, které se na tréninku snažím zafixovat. Toto dle mého názoru má obrovský dopad nejenom na samotnou prováděnou techniku, ale take na postoj a držení těla. Při ochablých lopatkových stabilizátorech se ramena začnou posunovat dopředu a začnou se přetěžovat svaly v rotátorové manžetě na rameni často doprovázející lehký předklon v technice a uvolnění pánve směrem dozadu. Starší karatisté musí klást na toto velký důraz, jinak může dojít opět k nezdravému držení těla a následným bolestem v oblasti beder či ramen.

Chytrý a bezpečný trénink karate zpomalí změny vašeho těla způsobené věkem. Podporuje přirozené držení těla, pomůže častečně znovuobnovit lordózu (přirozené zakřivení páteře), snížit bolest, zlepšit celkový pohyb. Během tréninku se klade důraz na vědomé správné držení těla, zapojení dechu. V Shitō-ryū karate využíváme take speciální dech Ibuki, který pomůže zpevnit spolu s lehkým posilováním střed těla a zpomalit negativní změny pohybového aparátu vlivem stárnutí.

Karate Shitō-ryū stojí na práci s rovnováhou, těžištěm a osou těla, na expozivních technikách, ale take na pomalých technikách s kruhovými pohyby zaměřenými na rozvoj správného dýchání.

Postoj není jen „forma nohou“, ale funkční nastavení celého těla, které rozhoduje o účinnosti techniky i zejména o zdraví při dlouhodobém tréninku. S věkem se tělo přirozeně mění a začne používat jiné strategie rovnováhy. Pokud tomu porozumíme, můžeme postoje i trénink upravit tak, aby karate zůstalo kvalitní, přesné a funkční – a současně bezpečné a zdravé pro tělo.

Radek Januš

Dalším velmi důležitým, avšak často přehlíženým aspektem je silný vliv Mabuniho na Funakoshi Gichin a na vývoj stylu Shôtôkan.

Funakoshi a Mabuni se znali již z doby působení v „Karate Kenkyûkai“ na Okinawě a po celý život spolu udržovali úzký kontakt. Na Okinawě měl Funakoshi dva hlavní učitele: státního ministra Asato Ankô (1827–1906) a pozdějšího Mabuniho učitele Itosu Ankô. Přestože Funakoshi považoval Asato za svého nejdůležitějšího učitele, Itosu ho – podle jeho vlastních slov – učil „Heian, Tekki a další kata“.

Právě v souvislosti s pěti kata Pinan (Heian) však není přímá linie přenosu mezi Itosu a Funakoshi tak jednoznačná, jak by se mohlo na první pohled zdát. Existují náznaky, že Funakoshi se Pinan nenaučil přímo od Itosu, ale spíše prostřednictvím jeho žáka Mabuniho. Víme, že Funakoshi začal s tréninkem karate již na základní škole (ve věku 8–10 let) a že následujících deset let (do roku 1888, Meiji 21) studoval u Asato a Itosu.

Je velmi pravděpodobné, že Itosu vytvořil kata Pinan sám, na základě Passai, Kôshokun, Useishi, Chintô a Chintê, a poprvé je zveřejnil na jaře roku 1904 (Meiji 37), tedy poměrně dlouho poté, co u něj Funakoshi trénoval. Gima Makoto (1896–1989), přímý žák Itosu, Yabu Kentsu (1866–1937) i Funakoshiho, uvádí, že Funakoshi se Pinan naučil až těsně před svým odjezdem do Tôkyô (1922, Taishô 11).

Proti tomu však stojí tvrzení Nagamine Shôshin (1907–1997), zakladatele Matsubayashi-ryû, podle něhož Funakoshi vyučoval tyto kata okinawské školní děti již v roce 1916 (Taishô 5). Renomovaný japonský historik karate Dr. Fujiwara Ryôzo však výslovně uvádí, že Funakoshi se Pinan naučil od Mabuni Kenwa v roce 1919 (Taishô 8).

Na základě dostupných faktů nelze přenos kata Pinan/Heian jednoznačně přiřadit k jedné z těchto dvou linií (přímé nebo nepřímé přes Mabuniho).

Proti přímému přenosu hovoří skutečnost, že pouze Funakoshiho vlastní výpověď dokládá provedení Pinan před Itosuovou smrtí (1915, Taishô 4). Naopak pro přímý přenos svědčí dlouhé období více než deseti let (1904–1915) mezi prvním zveřejněním Pinan a Itosuovou smrtí. Je rovněž třeba vzít v úvahu, že okinawská karate komunita byla v té době poměrně malá a přehledná. Podle názoru autora se jako nejpravděpodobnější jeví hybridní varianta – krátká výuka ze strany Itosu a pozdější úprava a prohloubení kata Mabunim.

Podobný závěr lze vyvodit i ze skutečnosti, že v roce 1928 (Shôwa 3) Mabuni opravoval kata Pinan, která se Ôtsuka naučil od Funakoshiho.

Po svém přesídlení na japonskou pevninu považoval Funakoshi Gichin 15 tradičních kata za dostačujících pro šíření své koncepce karate. Tyto „velké patnáctky“ popisuje ve svých prvních publikacích Ryûkyû Kenpô Karate (1922, Taishô 11) a Rentan Goshin Karate-jutsu (1925, Taishô 14), stejně jako ve dvou vydáních svého hlavního díla Karate-Dô Kyôhan z let 1935 (Shôwa 10) a 1958 (Shôwa 33).

Ve své práci Karate-Dô Nyumon z roku 1943 (Shôwa 18) však Funakoshi uvádí, že v jeho dōjō (Shôtôkan) byly dále „studovány a zkoumány“ formy Ten no Kata, Chi no Kata, Hito no Kata, Rôhai (Meikyô), Sôchin (Hakkô), Unsû (Hatsûn/Kiun), Shôtô, Chintê (Shôin), Gojûshihô/Useishi (Hotaku) a Jiin (Shôkyô). Zatímco Shôtô, Ten, Chi a Hito no Kata jsou Funakoshiho vlastní tvorbou, u kata jako Rôhai, Unsû, Chintê, Sôchin, Gojûshihô a Jiin není přesně známo, jakou linií přenosu se k němu dostaly.

Žáci Funakoshiho – Nakayama Masatoshi (1913–1987), Nishiyama Hidetaka (1928–2008) a Obata Isao (1904–1976) – založili v květnu 1949 (Shôwa 24) organizaci Nihon Karate Kyôkai (JKA, Japan Karate Association) a tím bezpochyby položili základ celosvětového rozšíření jak koncepce Shôtôkan, tak karate obecně.

Krátce po založení zařadili do svého učebního plánu – vedle již zmíněných kata – také Passai (Bassai) Shô, Kôshokun (Kanku) Shô, Gojûshihô Shô, Niseishi (Nijûshihô) a Wankan (Hito). Stejně jako u kata Rôhai, Unsû, Chintê, Sôchin, Gojûshihô a Jiin není známo, od kterého učitele či učitelů tyto formy pocházejí.

Žádná oficiální publikace JKA ani jejích odnoží nepodává přesné informace o tom, jak se těchto dalších deset kata do stylu dostalo. Je však zřejmé, že (alespoň podle názvů) se jedná o kata, která Mabuni vyučoval ve svém Shitô-ryû.

Vzhledem k Mabuniho mimořádné pověsti není překvapivé, že mezi Mabunim a školou Funakoshiho docházelo k intenzivní výměně. Mabuniho syn Kenei například uvádí, že Funakoshi poslal svého třetího syna Gigô (1906–1945) zpět z Japonska na Okinawu, aby se u Mabuniho učil kata. Ihned po Mabuniho příchodu do Tôkyô v roce 1928 (Shôwa 3) vyučoval Mabuni několik Funakoshiho nejlepších žáků, například Obata Isao a Konishi Yasuhiro. Dokonce i Funakoshi sám se měl účastnit společných tréninků s Mabunim, zejména když svým žákům doporučoval studium nových kata.

Mabuniho syn Kenzo vzpomíná, že v roce 1945 (Shôwa 20) poslal Funakoshi Gichin své žáky Nakayama Masatoshi a Obata Isao do Ôsaky, aby tam trénovali s Mabuni Kenwa.

Krátce poté Funakoshi údajně zavedl shôtôkanové verze kata Unsû, Nijûshihô a Gojûshihô. Pravděpodobně se jedná o tutéž návštěvu, o níž hovoří Nakayama Masatoshi, když říká:

„Mistr Funakoshi nikdy nepřestal studovat jiné formy karate. Když jsme navštívili mistra Mabuni, řekl mi, abych se naučil kata Gojûshihô a Nijûshihô, abychom se jim později mohli věnovat podrobněji. Ihned poté mě Mabuni Kenwa tato kata vyučoval.“

Další starší žák Funakoshiho a zakladatel Wadô-ryû, Ôtsuka Hironori, vzpomíná, že mnoho Funakoshiho kata pocházelo přímo od Mabuniho nebo jimi bylo alespoň opraveno.

Při srovnání shôtôkanových a shitô verzí kata jako Unsû, Gojûshihô Dai/Shô, Jiin, Kôshokun Shô, Bassai Shô, Chintê a Niseishi je nápadné, že se v zásadě liší pouze v některých shôtôkanově specifických úpravách (např. kiba-dachi místo shikô-dachi, kôkutsu-dachi místo nekoashi-dachi, yoko-geri místo mae-geri, tate-shutô-uke místo kake-shutô-uke atd., nebo stálé provádění manji-uke v kôkutsu-dachi namísto zenkutsu, kokutsu či nekoashi-dachi). Blízký vztah je tedy zcela zřejmý a naznačuje silný Mabuniho vliv.

S ohledem na tato fakta lze bez pochyb tvrdit, že JKA Shôtôkan byl zakladatelem Shitô-ryû, Mabuni Kenwa, výrazně ovlivněn. Minimálně polovina z 26 kata Shôtôkanu pochází přímo od Mabuniho nebo jimi byla jím upravena.

Mabuni Kenwa byl tedy pro vývoj a podobu stylu Shôtôkan mnohem významnější, než se dnes obvykle připouští.

Mabuni Kenwa byl bezpochyby výjimečný karateka. Jeho výzkum a práce dodnes výrazně ovlivňují světovou scénu karate. Vedle svých dvou synů a nástupců, Kenei a Kenzo, měl Mabuni velké množství významných žáků, z nichž mnozí založili vlastní styly a organizace. Shitô-ryû je dnes jedním z největších stylů karate s dōjō a pobočkami po celém světě.

Mabuni Kenwa zemřel 23. května 1952 (Shôwa 27) ve věku 62 let.

Přeloženo z originálu Jesse Enkamp, Mabuni’s influence on JKA Shôtôkan-ryû